obsah
Společenská rubrika
Dřevěná lakrosko, povstaň!
„Ó dřevěná lakrosko, povstaň! Už příliš dlouho spíš a vyčkáváš, kdy Tě bude třeba,“ začínal článek našeho oddílového časopisu Gonio z června 1979. Když mě Macoň požádal, abych pamětnicky zavzpomínal na moji – údajně památnou lakrosku -, vzpomněl jsem si právě na tento článek. Moje kayugersácká lakroska nebyla přece ničím výjimečná, zvláštní či pozoruhodná. Že byla z let lítých letenských bojů trochu pomačkaná, že výplet byl různě flikovaný, protože provázky tolik let nevydržely, a co? Prostě normální duralová lakroska domácí výroby.
Jak taková lakroska vznikala? To jsme zajeli do Hutníka, či jak se jmenoval ten obchod v Růžové ulici, koupili si dva metry duralové trubky vhodného průměru, o koleno doma ohnuli, zbytek uřízli a pak umělecky tvarovali hlavu lakrosky a rychle šmodrchali výplet. Byli tedy mezi námi hračičkové, vzpomínám, že Homas byl jedním z nich, co vyplejtali lakrosku šíleně precizně, měli tam tak malá očka, že to vypadalo, jakoby utkali látku. Každý normální se tím však nezdržoval (a koupit lakrosku od Dana Kůrovce se tehdy ještě nedalo). Píšu tak o letech 1987-1991.
Bláto a voda nedělaly provázkům dobře. Používal jsem provázky, jaké jsem zrovna doma našel. A časem zpuchřely a drolily se a praskaly. Kdo by se ale přeplejtal s celou lakroskou? A tak se napojila jen rozpojená očka novým provázkem, který zrovna byl v šuplíku. Někdy už byl jiné barvy a výplet tak postupně stoupal na umělecké ceně.
Jednou jsem zkoušel prodloužit životnost výpletu vypletením lakrosky drátkem, což se ale úplně neosvědčilo. Životnost se sice výrazně prodloužila, ale s lakroskou se moc nedalo hrát. Jiným experimentem byly kožené provázky, ale ty se jednak blbě sháněly a ještě hůře vázaly. A tak jsem se vrátil ke klasickému lněnému (či konopnému, či co to bylo za původní materiál, prostě normálnímu) provázku.
Zajímavější jsou ale dřevnější doby, kdy lakros v Čechách začínal. Český lakros se původně hrával jako mezioddílová liga turistických oddílů, což byla alternativa k pionýrům. Tedy i nějací pionýři lakros hrávali, ale to byli takoví komunističtí salátci, kteří neuměli hrát tělem, při srážce po rozběhu (tak se tehdy zápasy začínaly) padali jak zralé hrušky a zjevně nepochopili, že vyhraje tým, který nastřílí více gólů...
Lakros hrával i náš oddíl Devadesátka, ze kterého postupně vyrostly dva ligové týmy – Viktoria Žižkov a Steams. Lídrem Steamsu byl Logan, který je i autorem shora citovaného článku. Nepsal ho tedy žádný čajíček.
Na konci sedmdesátých let začaly být původní dřevěné lakrosky (z ohnutého klacku, proto hezky excentrické) vytlačovány moderními duralovými. Modernizace samozřejmě s sebou nesla spory a vášně. Jeden z původních lakrosových týmů Neskenon dokonce na protest proti „nefér“ vybavení soupeřova týmu nedřevěnými holemi odmítal hrát. Do těchto sporů patří i článek nadšeneckého příznivce dřevěných lakrosek, dnes fotografa ČTK, Logana.
Poslouchejte, jaké zněly argumenty. „Samozřejmě – duralová lakroska má taky sem tam výhody; nevýhod je ale u duralu víc než u dřeva. Tak Jožka, třeba, sebere se svou duralkou za běhu tak čtyři míčky z deseti. Dřevěná by však uspěla 9 krát. Jednou z nevýhod dřevěné lakrosky prý je, že se zlomí: když se použije houževnatý klacek, sotva se zlomí. Nechci zde zbytečně tlachat, a proto trochu příkladů. Na výpravě se hrály tři soutěže „dural proti dřevu“. Duralané si různě měnili lakrosky, aby dál dohodili aj. Proč? Protože nejsou schopni udělat lakrosku pořádného tvaru. Soutěže samozřejmě vyhrálo dřevo 3:0. Pak se hrál lakros. Proč dal útok dřevěných asi 14 gólů a dural s Jožkou 2? Další zajímavost: hlavní hráči, nebojím se říci nejlepší, hrají s dřevem... Jožka argumentuje tím, že by si kluci neudělali pořádné dřevěné lakrosky. Stačí říct Loganovi, ten sežene pořádný klacek. Vševěd vyplete – a hotovo. A navíc zadarmo.“
Dan Kurovec by měl rozšířit svůj sortiment! Hlavní hráči, nebojím se říct nejlepší, žádají dřevěné lakrosky!
Pavel Matocha
5. 12. 2009